Vlastenecká výzva proti dehumanizaci

10593035_1467318576862261_4645580534472224927_nJaký má člověk vztah k lidem a lidství, takový má i k národu.

A dějiny nám ukazují působení této zásady: Mnozí lidé rozpoutali pro zisk moci nenávist ke skupině a menšině, jen aby získali převahu vůči politickým konkurentům a podstatné části vlastního národa.

Za slovy o vnější hrozbě národa slyšíme vždy vnitropolitický souboj, při němž je “národ” rukojmím. A jak to někdy bývá – láska ke svým únoscům bývá bezmezná.

Přehlížíme očividné: Nenávist k vzdáleným lidem nejdříve působí na nejbližší okolí. Proto každému vlastenci, který si váží blízkého, není lhostejné, jak se k dalekému přistupuje.

Inkvizice pálila křesťany a katolíky

Čím snadněji dehumanizujeme cizince, tedy o lidech nám neznámých a vzdálených mluvíme jako o věcech, tím snadněji dehumanizujeme naše politické oponenty doma.

Kohokoliv s jiným názorem označíme stejně jako tyto cizince – nerozlišujeme, obě skupiny se nám zdají stejně nebezpečné a stejně cizí. “Despotům”, “vlastenčícím plantážníkům” a samovládcům pak tato situace vyhovuje, protože jim ospravedlňuje použít násilnější prostředky proti oponentům, dokonce nemusí s nimi vést závažnou debatu, jsou “jinou skupinou” a tím je jejích názor nehodnotný. Největším úspěchem této politiky je schopnost prosadit za přirozené, že se bavíme jen o lidech, na místo bavení se s lidmi, že vedeme spory proti jiným, ale bez nich.

Takové prostředí je samozřejmě nehostinné k pravým demokratům. To jsou ti, občané i politici, kteří se snaží diskutovat a nikoliv rozdělovat, snaží se přesvědčit o svém názoru a zájmu, ale i porozumět jiným; apelují na pravdu a nikoliv na názor většiny. Říkají svůj názor jakožto svůj, nikoliv názor Lidu – Brání se argumenty a svojí osobností, nikoliv Národem (či jiným neurčitým pojmem). Demokracie totiž není vláda lidu a národa – lid není jednotný, národ nemá jednotnou vůli. Demokracie je dialog, demokracie je veřejnost, v níž se různé názory mohou střetávat.

Porozumíme-li demokracii, pak si uvědomíme její základní paradox: Že národ v demokracii neohrožuje nedostatek “pro-národního postoje” a “pravých vlastenců”, ale ohrožuje jej tendence k nenávisti a eskalace strachu z “proti-národního”. Nejde nám o to přesvědčovat, že je dobré být “být pozitivní, veselý a humanistou”; jde o to porozumět nevyhnutelným politickým důsledkům nenávisti na fungování společnosti. Nejde o to, jestli je nenávist ospravedlnitelná, nebo neospravedlnitelná; jde o to, že jakmile se rozvíjí ve společnosti, pak paralyzuje demokracii. Jde o to začít se divit nad tím, proč lidé opisují den za dnem stejné monology o muslimech – Proč píší stále to stejné, aniž by bylo komu jinému to říci? Divit se přestaneme, když zpozorujeme, jak tyto řeči nemají žádný efekt na ty, proti komu jsou směřované, nic neovlivňují, nic nezmění, ale plní určitou úlohu ve vnitřním konfliktu české společnosti. I demonstrace je především “příjemná událost”, nikoliv historická událost měnící chod politiky – protest není konstruktivní, nemá realistické požadavky.

Současné krize jsou jen materiálem pro sdružování a spolčování. Krize nahrazují vize, protože vkládají cíl do budoucnost – normalizaci, normální růst, normální bezpečnost atd. To není nic zcela špatného a zvláštního, ale přáni prosté normalizace nám nikdy nevystačí na tvorbu identity, jde o základní lidský požadavek, který není nosný pro rozvoj totožnosti.

Současné krize jsou zároveň upravené přetrvávajícím vztahům v české společnosti a tak materiál “současných krizí” říká více o nás, než o jiných, jsou projevem stále stejné tendence rozdělovat a dělit společnost, vyjadřují nějaký postoj jednotlivce ke společnost a společnému, který byl ustanoven historicky mezi lety 1989 a 1992. Že řešíme svět, je jen iluze, řešíme stále jen sami sebe. Žijeme v určité etapě českých dějin a podle nedávné minulosti jsou hodnoceny všechny události ve světě, svět a krize a nyní uprchlíci jsou naším zrcadlem.

Rozhodnutí dívat se takto na veřejné debaty a dění, nás z těchto uzavřených monologů a zápasů osvobozuje. Nezbrojíme ale proti nenávisti láskou, nevyzýváme k veselosti a dobrotě, jak by někteří podle názvu výzvy mohli předpokládat. Chceme nenávist omezit, ale nepřesvědčujeme nikoho, aby se přidal na “naši stranu” a “do naší skupiny”, pouze varujeme před důsledky dehumanizace. Vlastní pozici ať si každý zvolí sám – podle sebe, ne podle nějakého monologu. Nemůžeme nikdy sjednotit význam humanismu, abychom jej smysluplně a přesvědčivě vyložili, můžeme si zvolit skromnější cíl a pochopit hrozbu dehumanizace pro vlastní národ a totožnost.

Ano, přiznáváme také, že běžná nenávist a nevraživost je pochopitelná v přímém dialogu – nenávist vůči konkrétnímu člověku, nebo běžné každodenní rozčílení je nevykořenitelné, ale nenávist v monologu, nenávist vyřčená jen mezí svými, opakovaná ze dne na den, neobracející se přímo k těm, kterým je adresována, ale manifestující se jen před svými lidmi, má závažné důsledky na stav demokracie a zároveň národní totožnosti. Naznačujeme rituální užívání těchto stejných a všem již dávno známých monologů o muslimech. Tím, že se s lidmi nebavíme, má za následek, že monolog má pouze vnitronárodní a politickou funkci, není mezinárodním dialogem, v němž bychom mohli naše výčitky a obavy přímo adresovat těm, kterých se týkají.

Vlastenectví je něco jiného než vlastenčení. Vlastenčení je kšeft anebo pohodlná lhostejnost, jdoucí starými, vyšlapanými cestami. Jako věřící v církvích zeloté vedou indiferentní massy věřících a jako massy ty občas dovedou fanatizovat, tak i zelotové vlastenčící vedou a fanatisují masy. Někteří z těchto zelotů dělají tak z upřímnosti neosvíceného srdce. Většina však a jistě ti vůdčí křiklounové, hají svou kapsu. Jedni „náboženství“ a „církev“, druzí „národ“ a „vlast“ – tak tedy stále vidíme, jak ve jménu ideálných statků člověčenstva lačnost a panovačnost slaví své orgie.

Poznat může takové chytráky každý podle toho, že se nejzuřivěji obracejí proti svým souvěrcům a soukmenovcům. Inkvizice pálila křesťany a katolíky, vlastenčící pochopové zrádcují Čechy. Je to pochopitelné; mravní a rozumové zpátečnictví užívá zelotismu jako své zbraně a nenávidí proto světlo, neboť potřebuje pro své choutky tmu. Naše obrození stalo se také jen neohroženou kritikou zastaralých zlořádů. – Dobrovský, Kollár, Šafařík, Palacký, obzvláště pak Havlíček (před ním také Čelakovský) především musili potírat vlastenčící plantážníky.

T.G. Masaryk, Naše doba, 1897

Dva se perou, třetího nikdo neslyší

Rozvášněné prostředí skrze nenávist a křik ze strachu přehlušuje hlas demokratů. Nějaký “třetí názor” neexistuje, lidé “stojící mezi” – proti extremismu, proti fundamentalismu českému i islámskému, dokonce i proti morální hysterii (“Uprchlíci jsou zlo a už jsou za rohem a národ je ohrožen.”), tak morálnímu exhibicionismu (tj. názor, že dobrý je ten, kdo říká veřejně, že něco je špatné – špatní jsou uprchlíci; špatní jsou Češi, protože nesnáší uprchlíky atd.).

Ti, kdo jsou mimo tyto pozice hysterie a exhibice, jsou první, kteří jsou vyloučení z veřejnosti, protože nikdo neví, kam je zařadit. I dnes rozumní vlastenci napříč názorovým spektrem, kteří se nepodílejí na davové nenávisti a strachu, jsou ignorovaní a nezařaditelní, jsou nepochopitelní pro “národní většinu” a nacionalisty, tak i pro ty, kteří se vlastenectví jako citu z principu vysmívají a považují češství za překonané.

Demokratům vždy hrozí osud dr. Galéna z Čapkovy hry Bílá nemoc. Ten je ušlapán rozvášněným davem, který neřešil pravý problém epidemie bílé nemoci, ale chtěl válku proti nepříteli, jinému národu – pro svoji slávu, pro své zachování. Ti, kdo jej ušlapali se k němu obrací s těmito slovy: “Vstávej, potvoro!” a nakonec: “Žádná škoda. O jednoho zrádce míň.” Kdo chtěl lid léčit, je jím ušlapán – s jednotlivcem Galénem, pod botami davu i slov, je rozšlapán i všeobecný lék na bílou nemoc, vášnivý dav sobecky ničí lidskou a v tom i svoji budoucnost. Toto je základní téma humanismu – obrana před davem, před “sjednocením všech skupin bez ohledu na názor”, humanismus je obrana lidské jednotlivosti a nezobecnitelnosti. Na tento silný argument zapomínají i lidé, kteří dnes k humanismu odkazují; zapomínají na to, že nejde o to tvrdit, že všichni lidé jsou v podstatě dobří, ale připomínat, že všichni lidé jsou jednotlivci, mají své důvody a své příběhy.

Ostatně i Masaryk byl dlouhá léta terčem českých nacionalistů – naštěstí on nebyl ušlapán. Také byl příkladem tohoto občana mimo konflikt, kritického vlastence, jenž bourá české mýty a stojí proti nenávisti k židům. Právě on zaručuje Československu samostatnost a co víc – Ideji, která není jen národní, ale světovou myšlenkou demokratické revoluce a humanismu. Jeho postoj by nám měl být vždy vzorem kritického občanství spojeného s uvědomělou odpovědností za stát a národ.

Čím více rozdělená společnost, tím více se mluví o národě

Společnost se polarizuje na dvě strany – demokracie slábne, lidé se spolu nebaví, ale přikyvují, nebo se osočují. Mnozí si myslí, že rozumí každému “moc dobře” (uprchlíkům i Čechům), aniž by se s ním bavili a znali jeho příběh a důvody. Příznakem je vymýšlení příběhů o uprchlících, o muslimech, jejich morální posuzování a morálkaření (“Proč nebrání své domovy?”), které nereagují na realitu a naprosto odlišné životní zkušenosti. To je právě příznak propukající dehumanizace (cizinců i “obyčejných” občanů České republiky) – máme pocit, že do jiných lidí vidíme, jako vidíme do neživých věcí. Věci nemají příběhy, jsou prostě takové jaké jsou – toto uplatnitelné na člověka je jádrem rasismu. Aneb, jak říká sociolog Z. Bauman, rasismus znamená: “Člověk je, dříve než jedná. Nic, co udělá, nemůže změnit, co je.”

Nedávným příkladem českého rasismu byly verbální útoky na ženy v šátcích, ať už to byly, či nebyly věřící muslimky. Toto je typický příklad rasismu a rasistického jednání: ochota naprosto cizího člověka podřídit mému soudu o celé skupině, na základě povrchního znamení (barvě kůže, způsobu oblékání) a ještě na něj verbálně, či fyzicky zaútočit. Co stoji za povšimnutí je, že se toto násilí vybíjí právě na třetích, těch kdo jsou “mezi” – ženy mají obtížnou pozici v tradicionalistických a fundamentalistických interpretacích islámu a zároveň jsou nejsnadnějším terčem nenávisti. Nemají jak vystoupit, nemají možnosti, jak se bránit, jsou nesnadnějším terčem pro anti-islamismus. Čím více odmítáme islám z principu, tím více je pozice jakýchkoliv třetích – žen i liberálních muslimů – nesmírně obtížná, zůstávají bez spojenců, osamocení a prohrávají. Tak jako “válka proti teroru” má dopad především na nevinné a je ku prospěchu teroristům, protože mají zajištěný přísun zoufalých lidí. Česká islamofobie je v principu stejně nepřesná jako tato “válka proti teroru”, avšak a bohužel stejně snadno verbálně ospravedlnitelná v kontextu zpráv z masmédií – v tom spočívá pravá hloubka naší krize a obtížnost naší situace.

Bez společnosti “třetích”, tj. společnosti jednotlivců, nemůže být národ. Národ byl a bude vždy pojmem pro označení rozmanitosti nějak spojené. Avšak spojenectví slábnou jako mezilidský princip, pokud se vytvoří rozdělení – společnost těch a oněch, nelidských karikatur na jedné straně, proti karikaturám na straně druhé. Měli bychom změnit pohled a nechápat krizi národa v uprchlících, islámu atd. – to je práce pro stát a výzva pro bezpečnostní složky. Není to “výzva pro národ”. Ten nemůže učinit nic, nedává smysl jakkoliv “povolávat lidi do ulic”. Hrozbou je pouze polarizace a umlčování třetích názorů – to je cesta z naší současné krize: vytvářet aliance s “třetími” doma, nebo v zahraničí.

“Zvláštní národní etiky není” (T. G. Masaryk)

Proto apelujeme na nerozlišování mezi lidskostí a národností, abychom nevytvářeli “davy”  a “skupiny” tam, kde jsou vždy jednotlivci – kde jednotlivci můžou být našimi spojenci. Proto Čapek varuje v Bílé nemoci před nejhrůznějším jevem – Davem. Dnešní konflikt stojí mezi jednotlivci a úctou k jednotlivému na straně jedné, proti davu a davovému myšlení na druhé straně. Dnes to není národ, ale pouze dav, který někteří politikové a veřejně známé osobnosti nebezpečně probouzí k životu, a který dovede nevědomky pošlapat pro “vyšší dobro” i svoji budoucnost, i své svobody a práva. Začnou-li se jednou vytahovat gilotiny a šibenice, tak se tento způsob dělání “národní politiky” nezastaví – začíná tyranie. Odtud je i byť jen symbolické odkázání na šibenici něčím naprosto nepřijatelným, čirým projevem nedemokratického smýšlení.

Jako není skutečným humanistou ten, kdo nenávidí Čechy a vysmívá se českému národu, tak je jistě velmi mělká láska k národu u toho, kdo ze srdce nenávidí cizího, aniž by ho znal, aniž by měla nenávist jiný projev, než recitování stále stejného monologu. Nenávist se totiž nedá udržet pod kontrolou, rozvine-li se jednou zvyk dehumanizovat oponenty (vytvořit z nich “skupiny” a “třídní nepřátele”), pak jako kyselina rozleptává vše – lidství i národnost, život v nejbližší společnosti se stane nesnesitelným a na veřejnost nevychází právě ti třetí – národní myšlenka a představy o nových možnostech skomírají. “Třetí” jsou lidé se zajímavým, novým a jedinečným názorem. Místo nich na veřejnosti zůstávají ti, kteří jsou na dvou stranách barikády, různí lidé zpevňující stále stejnou zeď. Národ potřebuje střední cestu, rozum a vyjednávání, pokud jsou dva póly pro a proti, pak konflikt má neodpustitelné “civilní ztráty” na nevinné kultuře.

Ostatně právě lidé, které označujeme jako “pravdoláskaře”, se upevňují v postoji “nenávisti nenávisti”. Vytvářejí kampaně, které mají ublížit, chtějí kázat, nikoliv vytvářet porozumění, budují vlastní kazatelnu a morálně se povyšují nad “čecháčkovstvím”, stejným způsobem jako se povyšují nad druhými “slušní Češi”. Jak “nenávist”, tak i “nenávist nenávisti” nejsou cestou ven z polarizace a radikalizace společnosti. Potřebujeme právě “třetí cesty” – a těch je vždy více a každá je jiná, důležité je, že si vybíráme jen mezi množstvím třetích možností a tím odmítáme krajnosti. Namísto spasitele a vůdce národa, potřebujeme ideu slabých, ale mnoha spojenectví. Nepředstavujme si národ jako monolit, ale jako živou síť konkrétních lidí a idejí, která se rozbíhá od každého z nás – tak se tvoří národ a vlast, nikoliv propagací stereotypů a průměrů.

Nakonec v dnes rozdělené společnosti je snadnější porušovat pravidla, dopouštět se korupce a podvodů, protože vidíme snadno druhé lidi jakožto nemilosrdné nepřátele a zcela odcizené “našemu národu”.

Nemusíme milovat cizince, abychom byli humanisty; nemusíme milovat Čechy, abychom byli vlastenci – jen se musíme snažit rozbít monopol dvou názorů, dvou skupin pro něž jsou vymýšleny různé názvy. Jejich úroveň ostatně dokazuje, kam až klesla česká politika a úroveň veřejné debaty (“sluníčka”, “pravdoláskaři”, “kavárna” atd. – pojmy přijímané již všemi, ironicky či vážně).

Můžeme vymyslet třetí názory, zkusit naslouchat lidem, kteří vážně ohrožují naše názory a postoje, ale i názory našich oponentů. Musíme takové “třetí” hledat, neboť národnost se ztrácí a na místo ní přichází jen lidovost, která dusí naději na vývoj a pokrok.

Můžeme se zajímat o jednotlivé a skutečné lidi, nejen “o ně” a skupiny. Nemusíme být rovnou srdečnými humanisty, hierarchie preferencí vždy budou existovat – můžeme však zabránit společnými silami dehumanizaci, která se jako nekontrolovatelná nákaza šíří a zničí nejdříve to, co je jí nejblíže – zajímavé významy češství, kvalitu života ve veřejném prostoru.

Můžeme se jen postavit proti nenávisti ve všech drobných a zdánlivě neškodných formách a stát proti polarizaci společnosti, proti vytváření iluze třídních a kulturních konfliktů. Budovat národ skrze ochotu porozumět jiným – a cvičit si takový dialog s cizinci a menšinami. Pak bude teprve demokracie silnější a tím i stát bezpečnější, protože jen lepší demokracie a silnější diskuze vynášejí schopnější a šikovnější lidi do rohodujících pozic.

Vnitrostátní diplomacie 

Takový je dnes úkol českých vlastenců – vytvářet porozumění napříč rozdílům, vytvářet sítě i slabá spojenectví, zajímavé a překvapivé aliance. Nikoliv proti Nepřátelům, ale proti davům, proti jejich vůdcům. Nikoliv z důvodu nutnosti a přirozenosti, ale z důvodů vlastní vůle a svobody. Národní vůli nenalezneme ve veřejném mínění a průzkumu názorů, ale vyskytuje se ve vůli a svobodném rozhodnutí jednotlivců tvořit sítě s jinými – i velmi odlišnými – jednotlivci. Avšak – a to je důležité – bez toho, aniž by tvořili skupinu, či proti nějaké jiné se mobilizovali. Taková motivace je tak zvláštní, že jí není možné označit jinak než jako národní.

Naše společnost je již příliš složitá a zkušeností je příliš mnoho, abychom národ tvořili na základě nedosažitelné Jednoty. O co zde běží jsou lidé ochotní vyjednávat, překračovat nedůvěru a jít k lidem s jinými názory a snažit se vytvářet alespoň “slabé vazby”. Nedovedeme si představit, jak jinak než jako souhrn mnoha “slabých spojenectví”, by měl být národ dnes rozuměn v kontextu informační a komplexní společnosti.

Diplomacie je vždy o kompromisu, o vyjednávání, nevytváří ani jednotu, ani zcela neodmítá druhého. Pokud není možná přímá aliance, tak alespoň neustále odsouvá přímý konflikt do budoucnosti, kdy se můžou skutečnosti změnit a spojenectví bude opět možné, či alespoň částečné a slabé.

Takovou vnitrostátní diplomacii a diplomaty potřebujeme. Nikoliv vnitrostátní válečnou politiku a bojovníky, kteří – stejně vždy z důvodu nedostatku příležitostí něco podle svého přesvědčení udělat -, povedou křížovou výpravu do vlastního okolí.

Líbil se vám článek? Sdílejte ho.

Příspěvek byl publikován v rubrice Výzvy a oznámení a jeho autorem je J. Bureš. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Autor: J. Bureš

Jsem postgraduálním studentem sociologie na FSV UK. Prostřednictvím časopisu se zabývám možnými výklady vlastenectví a osobně mu rozumím jako prostému dobrovolnictví, jehož předmětem zájmu jsou svátky, zapomenuté osobní příběhy, výklady dějin jako smysluplného příběhu a pozitivní tématizace budoucnosti České republiky. V rámci spolku Vlastenci.cz pomáhám s popularizací myšlení T. G. Masaryka: https://facebook.com/zivy.masaryk

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.